Motivace pro vznik doménových názvů a systému DNS vyplývá z rozdílných způsobů identifikace zařízení v počítačové síti. Počítače se mezi sebou vzájemně identifikují pomocí číselných označení, což je pro ně nejjednodušší a nejpřirozenější způsob, používání označení jmény by pro ně bylo příliš komplikované a pomalé. Na druhé straně je člověk, který si nerad pamatuje identifikační čísla a různé kódy, ale raději všemu přiřazuje jednoduchá a snadno zapamatovatelná jména, která si dobře vybavuje jeho mozek. Vhodné pojmenovávání nabírá na významu v době, kdy mají nejrůznější organizace, uskupení, firmy a jednotlivci potřebu prezentovat se ostatním na Internetu a je pro ně nutností volit jasná a snadno zapamatovatelná označení místa, kde lze jejich prezentaci nalézt.

Jelikož tedy počítače si mezi sebou sdělují označení umístění v síti pomocí čísla a lidé názvem, musí existovat mechanismus, který umožní, aby se lidé s počítači dorozuměli. To je jeden z hlavních úkolů systému doménových jmen (DNS – Domain Name System), který se stará o převod mezi číselnými identifikátory (zde IPv4 adresami, dále jen IP adresy, pokud nebude explicitně řečeno, že je řeč o jiné verzi IP protokolu) a pojmenováním (zde doménová jména).

To ale není jediný rys DNS. Druhý zásadní problém vzniká v okamžiku existence velkého počtu doménových názvů, kdy je nutné dát systému pojmenovávání jasný řád a vyvarovat se situace, kdy by byl jeden název použit vícekrát. S tím souvisí i otázka, jak s ohromným množstvím názvů vůbec pracovat a jak z nich co nejrychleji odvozovat potřebnou číselnou identifikaci zařízení v síti. Je nemožné, aby jeden DNS server obsahoval seznam všech existujících názvů, navíc by byl problém zajistit synchronizaci všech DNS serverů, aby jejich úplné seznamy byly stále aktuální a správné. Proto je celý systém řešen hierarchickým způsobem, kdy si DNS servery mezi sebou převodní tabulky rozdělí a navíc mají informace o tom, který server obsahuje které informace.

V síti Internet je komunikace založena na rodině protokolů TCP/IP. Síťový protokol IP zavádí unikátní číselné označení každého zařízení (resp. rozhraní počítače), které je do sítě připojeno. Jedná se o tzv. IP adresu (připomínám, že zde mluvíme pouze o IPv4), což je 32-bitové číslo, které si lidé pro lepší čitelnost rozdělí na 4 části po 8 bitech a ty převedou do desítkové soustavy.

Na Internetu se názvy k IP adresám nepřiřazují napevno, ale jsou pojata jako obecné jmenné označení místa v síti, tedy nikoliv výlučně jako pojmenování konkrétního počítače. Těmto doménovým názvům se mohou dle potřeby příslušné IP adresy měnit, pokud se mění fyzické umístění informací, které jsou s tímto názvem spojeny. Skutečné umístění v síti tedy s názvem nesouvisí, na rozdíl od IP adres, pro které to částečně platí (ty jsou přidělovány především podle světadílů a poté už většinou nedochází k jejich geografickému přemisťování). Struktura doménového názvu bývá spíše dána informacemi, tedy např. webovými stránkami, které se pod tímto názvem schovávají (název firmy, označení zájmové oblasti apod.).

Prostor doménových názvů na Internetu je tvořen stromovou strukturou. Kořenem stromu je jedna speciální doména, které se říká doména nultého řádu, a označuje se tečkou. Názvy přímých potomků každého uzlu (tedy „bratrů“) musí být různé. Celý doménový název je pak tvořen cestou od kořene k nějakému uzlu ve stromě, kde skok mezi uzlem a jeho následovníkem na další úrovni je označen tečkou. Výsledné jméno se píše opačným směrem, kořen je zcela vpravo. Na příkladě na obrázku 2 je znázorněna část stromu, v níž je možno vidět doménový název WWW stránek Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy – www.mff.cuni.cz – ze zvyku se poslední tečka neuvádí (avšak nelze ji zapomenout v nastavení některých DNS serverů, jak bude zmíněno v dalších kapitolách). Doménám na druhé hladině pod kořenem se říká doména první úrovně či doména nejvyšší úrovně (TLD – Top Level Domain), např. doména cz. Doménám na další hladině se říkádomény druhé úrovně (SLD – Second Level Domain), tedy např. cuni.cz. Domény na druhé úrovni nás budou zajímat nejvíce.

Části názvu mezi tečkami (tedy pojmenování jednotlivých uzlů stromu) se mohou skládat pouze ze znaků anglické abecedy, číslic a znak pomlčky (ten však nesmí být na začátku a ani na konci). Na rozdílu ve velkých a malých znacích nezáleží. Tato část může být dlouhá maximálně 63 znaků, celé doménové jméno pak maximálně 255 znaků.